Pod značkou Gas & Oil staví Matěj motorky na míru. Když narazil na kulturu Café Racer, původem anglický fenomén 50. let minulého století, byla to láska na první pohled. Dodnes jeho srdce tluče pro zážitek z jízdy na starých klasikách.
Jaká je pro tebe dokonalá motorka? Kdyby sis mohl vybrat jakoukoliv na světě?
To je těžké. V historii každé velké značky bych si dokázal vybrat stroj, který by mě bavil. Největší srdcovka pro mě asi bude Yamaha z Japonska, jejich XT 500 je moc krásný motocykl. Z menších značek, které už zanikly, jsou to například britské BCA nebo starý Norton. Co mi naopak nic moc neříká jsou české motocykly typu “Čízy” a Jawa nebo nějaké Simsony z NDR.
Obecně jsou mi k srdci blíž starší motocykly, které ještě mají karburátor, to znamená, že na celém stroji převládá mechanika nad elektronikou. Najdeš tam daleko víc mechanických součástek než kabelových svazků.
Můžeš být konkrétnější? Proč preferuješ mechaniku nad elektronikou?
U moderních strojů je té elektroniky opravdu hodně. Dneska už si tam můžeš přepínat různé jízdní režimy, upravovat výkon, nechat si pomoct s brzděním a spojkou, taky máš spoustu čidel, které ti zaznamenávají jízdu. Je toho možná až zbytečně moc. Takové auto ti pomůže zaparkovat a usnadní ti život – skutečně ty funkce využiješ. V případě motocyklů by musel člověk jezdit závodně, aby všechny zmíněné funkce uplatnil. Proto mám osobně radši starší surovější stroj, se kterým je to jenom o ježdění samotném. Starší motocykl se taky dřív ozve, když se s ním pořádně rozjedu. Dá mi najevo, že mu dávám zabrat a jedu rychle. To mi dává silnější emoci.
Jak jsme na tom v Česku s motorkářskou komunitou?
Myslím si, že motorkářství v nás nějak zakořeněné je a čeští kluci a holky dost jezdí. Koneckonců, když jsem se bavil s dealerama nových motocyklů, tak mi říkali, že během covidu měli většinou vyprodáno. To se nikdy nestalo. Očividně jsme všichni v tom období potřebovali vypnout hlavu, nasedli jsme na moped a jeli. Samozřejmě je to u nás ale trochu specifické. Jsme malá země a máme čtvero ročních období, takže počty lidí, kteří u nás budou jezdit mají určitě svoje maxima.
Svoje motorky opravuješ podle sebe nebo tvoříš jenom na zakázku?
Všechno je to na zakázku. Na začátku si klienty dělím na ty, kteří už nějaký motocykl mají nebo se bude jednat o jejich první stroj. Společně se zákazníkem uvažujeme, jak a kde chce jezdit, ale taky jakou si představuje rychlost. Pak se bavíme o tom, jaký model od jaké značky by mohl být ten pravý. Záleží i na tom, jestli je člověk spíš na starší klasiky, které jsou hodně specifické, nebo potřebuje spíš něco novějšího, aby mu to pomohlo objevovat umění ježdění, se kterým třeba ještě nemá takové zkušenosti.
Cítíš, že se do požadavků zákazníků promítají nějaké aktuální trendy?
Myslím, že se to spíš týká služeb, které jsem schopen lidem dneska nabídnout. Před deseti lety bych nedovedl věci, které zvládnu dneska. Buď jsem se bál nebo jsem něco jednoduše nevěděl. Teď nejen vím víc, ale jsem v dílně obklopen dalšími lidmi, kteří mají zase jiné dovednosti. Najednou je paleta všeho, co jsme schopni vytvořit, barevnější a zákazníci to rádi využívají. Potom se k nám třeba rádi vrací, protože se jim líbí náš rukopis.
Jaký jsi řidič?
Já jsem takový kochací. Asi třikrát jsem si zažil pořádné závodění a rád bych se do toho třeba někdy zase vrátil. Asi jak stárnu, tak jsem dost opatrnější. Teďka spíš jen tak klukovsky závodím s kamarády, když si jdeme zajezdit. Samozřejmě je rozdíl, když vyrážíme do terénu, kde se můžu více vyblbnout. Na silnici, kde už provoz není jenom o mně, bych si to nedovolil.
Instagram: Gas&Oil bespoke motorcycles
Editor: Katka Šugárková
Foto&Video: Apolena Typltová
Tokyo Tools 2024 ©