Po překročení prahu malé ševcovské dílny u Radnických schodů člověk na chvíli odcestuje do jiného století. Ze všech koutů na vás dýchá duše tradičního řemesla, které zde Aneta Gretzová každý den oživuje. Pod rukama jí tu vznikají kvalitní kožené boty na míru, které vydrží až 15 let.
Kromě samotného procesu výroby Aneta taky popisovala, jak to je s ševcovinou aktuálně ve světě. Nemohli jsme vynechat ani lingvistické okénko. Zjistili jsme totiž, že pojem ševcová slouží k označení manželky ševce, proto jej raději nevyužívá. Čeština má ale pro Anetu relativně nový tvar – ševkyně.
Když se dnes rozhodnu, že chci šít boty, jakou cestu bys mi doporučila?
Ono je to tak specifické rozhodnutí, že v podstatě není možné následovat žádný pevně daný postup. Když chce člověk být lékařem, tak má možnosti kvalitních škol, ví, co a jak má studovat – ten postup je v podstatě nalinkovaný. U ševcoviny je ale problematické, že neexistují školy. Dá se sice věnovat obuvi z jiných hledisek, například umělecky a esteticky, ale tradiční ševcovina, jak ji dělám já, se studovat nedá. Vím jedině o školách v Japonsku, kde se ševcovina dostala do jakési renesance, což je zajímavé, protože tam nemá historickou tradici. Oni si to jen převzali z Evropy a dotáhli řemeslo do takové úrovně, že teď japonská ševcovina patří mezi nejpreciznější na světě.
Dokážeš srovnat přístup právě Japonců a Evropanů?
Tradiční ševcovině se věnuje celosvětově jen pár lidí. Je to skupinka ševců, kteří se často znají, přestože se nikdy neviděli. Navzájem se sledujeme na sociálních sítích, píšeme si, jsme v kontaktu. Každý to dělá trošku jinak a často si pomáháme, doplňujeme si v procesu výroby navzájem schopnosti a vědomosti. Na to je pak navázaná specifická skupina zákazníků, kteří už mají cestování po světě a objednávání bot na zakázku téměř jako koníček a někteří už boty od japonských ševců odmítají. Oni se japonci totiž dostali skoro za hranici jakéhosi lidského doteku. Jejich boty jsou tak precizně provedené, že je těžké v nich vidět lidský aspekt a ruční provedení. Na jednu stranu je to dohnané do extrému, na druhou stranu je obdivuju. Japonské boty jsou opravdu obdivuhodně dokonalé. Hezky to kontrastuje s českým přístupem “je to křivé, protože je to ručně”, s kterým bytostně nesouhlasím.
Nastínila bys proces výroby a jeho jednotlivé kroky?
Celý proces je, díkybohu, hodně různorodý a členitý. Některé jeho části mě baví více a jiné zase méně. Ráda se v dílně setkávám s lidmi a povídám si s nimi, abychom zjistili, co se jim vlastně líbí. Na úplném začátku měřím zákazníkovi nohy a musím míry přetvořit do dřevěného kopyta, což je trošku “sochařská práce”. Potřebuju kopyto udělat tak, aby mělo hezký tvar, ale taky dodržovalo určitá pravidla. Uvažuju třeba, jakou udělat špičku, aby nedeformovala prsty, ale pořád byla hezká a ne příliš dlouhá. Hledám kompromis mezi estetikou a funkčností. Pak ušiju zkušební boty, ve kterých zákazník stráví pár hodin. Já je potom rozřežu, kouknu dovnitř a zjistím, jak sedí. Ptám se taky, jak se v nich člověk cítil. To celé je jen přípravná fáze, která sama o sobě zabírá dost času. Na základě toho měním dřevěné kopyto a začínám šít finální botu. Přichází na řadu svršky bot, natahování na kopyto, sešívání rámu, motání lněných dratví pro šití…Spoustu jednotlivých kroků pak ústí do finálního produktu podle konkrétního zadání.
Překvapuje mě, že jsou tvoje boty o něco těžší, než jsem zvyklá.
Jsou poměrně těžké. Lidi jsou v dnešní době zvyklí na pěnové podrážky. Moje boty jsou ale celokožené. Není na nich nic jiného než kůže a další čistě přírodní materiály: kožená stélka, kožená podrážka i podpatek, kožené tužící části, dále kaučukové lepidlo, lněné dratve, pár mosazných hřebíčků a dřevěné floky.
Co všechno si zákazník volí při zakázkové výrobě? Bavíte se jen o stylu nebo si může navolit i materiály?
Nechci pracovat s umělou kůží ani jinými materiály, které nejsou přírodní. Jednak mi to nedává smysl, jednak se tím nezabývám, takže bych to pravděpodobně ani neuměla. Navolit se ale dá výška podpatku, tvar špičky i konstrukce. Člověk si řekne, jestli mají být boty elegantní, hrubší, do společnosti nebo do přírody. Střih je také různý. Může to být bota, která na sobě nemá žádný šev nebo má naopak spoustu zdobení, švů, zubaté okraje. Po zmiňované zkušební botě můžeme se zákazníkem upravit v zásadě cokoliv.
Můžu říct, že je ševcovina způsob života? Co to znamená? Jak takový život vypadá?
Že žiju v některých ohledech poměrně odlišně si vždycky uvědomím až v kontaktu s jinými lidmi. Myslím, že tradiční řemeslo vyžaduje hodně soustředění. Já třeba nemám počítač. Mám sice sociální sítě, ale hodně minimalizuju čas na nich strávený. Mám vždycky pocit, že je skoro zázrak, že na mě někdo online narazí. Analogový způsob života mi přináší hodně klidu, ale učím se pracovat i s digitální komunikací, především proto, že mi přináší všechny ty lidi, se kterými se můžu ve své dílně potkat a tvořit pro ně, což považuji za velký dar.
TEXT A FOTO: Katka Šugárková