Výrobu deníků i práci se soustruhem a mokrým dřevem se Luboš, známý pod přezdívkou Kučin, naučil sám. Bez vzdělání v oblasti umění či designu se zkrátka a dobře ponořil do tvorby, která mu jednoduše přinášela radost.
Svůj brand, do kterého spolu se svým týmem promítá společný zájem o životní prostředí, začal budovat téměř před dvaceti lety. Z obyčejného nutkání naučit se něco nového se vyklubala značka Deafmessanger, která je dnes známá nejen v Česku, ale taky zahraničí.
Dokázal bys říct, jak dlouho trvá výroba jednoho deníku, případně kolik výrobních kroků si žádá?
Občas se bojím zmínit, že dát finálně dokupy jeden náš deník trvá asi půl hodiny. Lidi by si pak řekli, že se na tom pakujeme. Pravdou ale je, že jednomu produktu předchází spoustu kroků, které vlastně vůbec nejsou vidět. Například samotná selekce materiálů, které vkládáme dovnitř deníků, jako jsou staré fotografie, pohlednice a ústřižky. Nemůžeme tam bezhlavě cpát cokoliv, některé fotky nejsou hezké nebo vhodné. Pečlivě vybíráme i ústřižky z časopisů, abychom se drželi naší filozofie, která vychází například z veganství, proto bychom nikdy nepoužili fashion fotku ženy v kožichu. Následují úkoly, jako je připravování gumiček, chystání materiálů pro tisk, sprejování rámečků a razítkování. Celkově je to fakt hodně práce, občas si říkám že možná až zbytečně moc, ale bez toho by naše deníky nebyly tím, čím jsou.
Odkud se vlastně berou fotky a ústřižky, které zmiňuješ?
Je to kombo různých zdrojů. Staré fotky a pohlednice jsou často z blešáku, kde jsme si udělali známého, který se věnuje vystěhovávání bytů, takže se často dostane k nějakým pokladům a vozí nám jednou za čas krabice plné fotografií. Většinou je ale použitelná tak půlka. Taky si něco vozíme z cest. Támhle je to knížka, kterou najdeme na ulici na Kanárech, támhle to jsou zase lístky z metra, které jsem si dovezl z New Yorku. Sem tam se nám ozve zákazník, že má sbírku, kterou se mu nechce vyhazovat a rád by nám ji věnoval. Takhle nám třeba jedna paní poslala ze Států krabici plnou poštovních známek.
Musí být zábava se takovými věcmi prohrabávat, našli jste nějaké skvosty, které stojí za zmínku?
Někde tady mám krabici s nápisem “bizarní fotografie a pohřby”, dále tu jsou černobílé erotické fotografie, těch se nám schází taky hodně. Často to jsou ale spíš jen přefocené magazíny z 50. a 60. let. Tyhle šílenosti jsou vyvážené nádhernýma fotkama, které si někdy necháváme jen tak pro sebe. Analogové snímky vybíráme, protože se nám líbí, že nejsou přestylizované. Není na nich nic hraného, člověk kouká na autentické lidi v autentických oblečcích a nacítí danou dobu.
Pustil ses taky do práce se dřevem a výroby krásných nádob. Bylo to stejně jako v případě deníků metodou pokus-omyl?
Začal jsem se učit sám pomocí youtube videí, což zpětně nevidím jako nejchytřejší způsob. Stál jsem před něčím, co se rychle točí, sem tam do toho dloubnul dlátem a sledoval, co to udělá. U rotačních strojů se ale člověk může zranit daleko jednodušeji a více než při řezání deníků. Když nevíš, jak ke soustruhu přistoupit, kde si můžeš dovolit přitlačit a v jakém případě být obzvlášť opatrný, tak to není úplně sranda.
Takže bys do začátku spíš doporučil kvalitního učitele?
Kdybych teď začínal, tak si minimálně vybírám úplně jiná výuková videa. Nehledal bych namátkou jen takové, které vypadají hrozně hezky, ale dal bych si záležet na hledání kvalitních lidí, kteří hned ze startu zmíní, na co si dát pozor a jaké nástroje se používají ve specifických situacích. Stalo se mi, že jsem narazil na video s názvem ve stylu “Tools you should never use this way = SUPER DANGEROUS”, akorát jsem na něj koukal třeba s tříletým zpožděním a byly v něm zobrazené všechny chyby, kterými už jsem si dávno prošel.
Recyklujete, spolupracujete s lokálními firmami a chráněnými dílnami. Jak moc je pro tebe důležitý environmentální přesah a sociální rozměr, který značka má?
Pro všechny v týmu je to důležité fakt hodně, ať už je to můj kolega nebo partnerka, která nám dělá veškerou komunikaci se zahraničím. Všichni máme poměrně striktní morální kompas týkající se celého výrobního procesu. Jednou nám distributor nabídl, že by nás protlačil do Číny, abychom se dostali s cenou nákladů níž. Už jen ta představa, že si neuhlídáme, kdo na tom dělá a za kolik, je prostě no-go. Obecně ale tvoříme na základě našeho nejlepšího přesvědčení, nespočetněkrát jsme dělali spolupráce, které se točily kolem práv lidí i zvířat. Je pravda, že jsme to nikdy příliš nepropagovali, asi kvůli tomu, jak jsou pro nás tyhle věci přirozené a dějí se spíš organicky.
Má cenu se ptát na work-life balance? Zní to jako že je tvá práce i tvůj životní styl a děláš, co tě baví. Nebo máš nějaký koníček, kterým se rád odreaguješ, když nepracuješ?
Doma si dost skicuju návhry k tvorbě se dřevem. Mám taky kolážový sešit, do kterého si ukládám různé ústřižky a nápady, aktuálně je to ale spíš ve fázi chtění, než že by se to setkalo s realizací. Mám štěstí, že se mi podařilo v pracovní činnosti propojit víceméně vše, co mě zajímá, a uspokojit potřebu něco ručně tvořit. Co mě naopak nebaví je množství papírování, ale je to takové nutné zlo, se kterým se potýkáme všichni. Mám pocit, že se mi jako živnostníkovi lépe dýchalo, dokud jsme nepřešli na sróčko. Ale je to jako se vším, prostě děláš něco, co musíš, abys mohl dělat, co opravdu chceš.
Kde si může kromě webu člověk produkty Deafmessanger prohlédnout a koupit?
Na pražských Vinohradech je obchůdek Parazit. To bylo jedno z prvních míst, kde jsme naše deníky začali nabízet. Dále například v knihkupectví v DOXu nebo taky v Kafkově a Muchově muzeu, tam jsou edice produktů, které jsme vyráběli speciálně pro ně.
Web: Deafmessanger Lubomír Kuča
Fotky: Žofie Milatová
Text: Katka Šugárková
