All through autumn we hear a double voice: one says everything is ripe; the other says everything is dying. The paradox is exquisite. We feel what the Japanese call ‘aware' — an almost untranslatable word meaning something like ‘beauty tinged with sadness.'
— Gretel Ehrlich, The Solace of Open Spaces
Zahradničení obnáší pěstování víry v budoucnost. Loni v říjnu jsem se rozhodla, že následující rok věnuju zkoumání toho, co může být zahrada, pozorování svého vztahu k půdě a čemukoliv, co v ní vyroste. O rok později stříhám a vytahuju poslední stonky cínií, hlaváčů a slaměnek, sázím předpěstované dvouletky a trvalky do improvizované ‘školky’ v jednom z vyvýšených záhonů, a zasévám semínka černuchy, kuklíku a chrpy. V kufříku mám připravená semínka na příští rok a deník plný zápisků ze své první sezóny. Olivia Laing ve své knize The Garden Against Time příznačně zdůrazňuje, že věnovat pozornost zahradě znamená kromě naladění se na cykličnost namísto linearity i smíření se s tím, že zahrada je v neustálém tanci se smrtí.
Nejposlednější pozůstatky léta mizí s prvními mrazy, které na zahradě spálily letničky, na zemi je víc listí než na stromech, a tma je zase na chvíli delší než světlo. Téma smrti je v podzimu ztělesněné nejen prakticky, ale i symbolicky — dušičkový svátek je příležitostí ke vzpomínání i oslavě zemřelých, zapálené svíčky navádí duše domů. Hřbitovy, jindy temné, se na pár dnů rozzáří. Dušičky, i když spadají ještě do podzimního období, jsou jedním z prvních bodů přelomu času a přípravy na zimní odpočinek a rozjímání. Je ideální čas odložit dokončené projekty a naladit se na vnitřní svět a jeho procesy, které se v této době dostávají do popředí.
Podzim funguje jako vracející se připomínka toho, že některé věci musí skončit, aby nové mohly začít. V jednu chvíli hodujeme a těšíme se ze zralosti a nadbytku, v další pozorujeme, jak stromy i rostliny chřadnou a připravují se na zimní klid. Atmosféru této krásy zabarvené smutkem vystihuje japonský idiom ‘mono no aware’, vypovídající o zvědomování pomíjivosti věcí a jemném smutku nad tím, že tento stav je nevyhnutelnou součástí života.
První větší mráz přišel nečekaně a navzdory předpovědi v den, kdy jsem chtěla uvázat kytici z posledních jiřin. Už to nebyl jen úzký pruh lehkého přízemního mrazíku, který by zlehka prošel; jinovatka jednolitě pokryla celou zahradu. Poslední okamžiky života zachycené vrstvou ledových mini krystalů třpytících se pod vycházejícím sluncem. Věděla jsem, že moc času nezbývá, tak jsem bez velkého rozmýšlení naaranžovala zmrzlé květy do misky jako poslední rituál loučení se s létem. Pak jsem trpělivě sledovala, jak květy postupně tají a na moment získávají výrazně syté barvy, aby vzápětí zrychleně uvadly.
Roční období prochází změnou, která je nejvíc patrná právě na podzim a na jaře. Jejich délka se zkracuje a ustupuje delšímu létu a zimě, jejichž teplotní rozdíly se dál prohlubují. Střídání ročních období jsme se naučili vnímat jako danost, která ale není univerzální pro celou planetu z historického ani geografického hlediska. Ve skutečnosti tato období nepředstavují zákony, kterými se planeta řídí, ale spíše rytmy, které objevuje. Zanedlouho možná nebudou vypadat tak, jak je známe, což vytváří příležitost redefinovat vztah, který k nim chováme. Ten často pramení z očekávání, dychtivosti a taky strachu ze smrti, kterou se většinou snažíme zakrýt nebo minimálně oddálit.
Zahrada je podle Olivie Laing aktem balancování, který může mít podobu spolupráce nebo naopak války. Napětí mezi světem, jaký je, a světem, jaký si lidé přejí, aby byl, je jádrem klimatické krize. Zahrada jako taková může být podle Laing místem zkoumání a experimentování s tím, jak tento vztah uchopit novými a možná méně škodlivými prostředky. Zahradníci*zahradnice sbírají, pěstují a opatrují organismy a budují s nimi svět ve světě — zahradničení může být vnímané i jako modelování idealizované miniaturní rajské zahrady nebo snaha o utopii. Zahrada je důležitou součástí jakékoliv utopie, protože není farmou ani divočinou, i když se může přiblížit oběma extrémům. To znamená, že je více než ‘jen’ užitečná, zahrnuje krásu i potěšení, a přitom zůstává místem práce i odpočinku. Rostliny samy o sobě představují něco utopického, vizi toho, jak by svět mohl vypadat.
Roční období se mění, pokusme se měnit s nimi.
Text a fotky: @kytica_
Tokyo Tools 2024 ©